Založiť webovú stránku alebo eShop
aktualizované: 26.08.2017 20:11:41 

Literatúra‚ film‚ hudba
 
A život pokračuje...
 
 
Film na motivy díla Chico Xaviera nadiktované duchem André Luizem (autor knihy Náš domov "Nosso lar").
Titulky si treba zapnúť vpravo dole v Nastaveniach - ikonka Ozubené koliesko.
 
 
 
 
 
 
Hačikó
 
Pekný príbeh o psovi Hačikó, o jeho oddanej láske k človeku....
 
 
http://th09.deviantart.net/fs71/PRE/i/2013/013/d/6/hachiko_waits_by_gaaraxhinata6666-d2ynyyc.png
 
 
 
 
 
 
 
 

Hachiko Monogatari

 

 
 
 
 
 

+

 
 
Belások - Powder
 
Film, o ktorom, po jeho vzhliadnutí, budete premýšľať veľmi, veľmi dlho, ku ktorému sa vždy radi vrátite, film, ktorý vám vždy niečo nové dá...
 
 
 
Margot Ruis - O bytostiach prírody
 
 
 
Náš domov
 
Film bol natočéný podľa knihy Chico Xaviera, ktorý tento príbeh prevzal z druhého brehu...
 
Film o jednej ľudskej duši, ktorá prechádza na druhý svet, po svojej pozemskej smrti, kde musí si niečo aj nepekné prežiť, aby niečo pochopila, a až tak mohla kráčať tým správnym smerom. Pekný film, kde je veľa pekného a poučného.
 
 
 
 
 
Jenny Cockell - Deti včerajška
 

Tento filmový alebo knižný titul vrelo odporúčam. O jednom minulom živote, ktorý sa hľadá v tom súčasnom...

 

 

 

Knihu Deti včerajška napísala Jenny podľa skutočných udalostí z jej života.

Jenny sa od útleho detstva snívalo o dome, deťoch v ňom a o matke týchto detí - Mary. V snoch opakovane videla aj scénu, keď táto mladá žena umierala sama v nemocnici, s myšlienkou na to, kto sa o jej deti postará.

Jenny mala veľmi intenzívny pocit, že je s Mary nejako spriaznená a z týchto snov sa vždy budila s pocitmi viny.

 

V dospelosti sa rozhodla, že musí túto záhadu vyriešiť a začala zbierať dokumentárny materiál, ktorý by ju priviedol na stopu Mary zo snov a potvrdil jej domienku, že nejde o sny, ale spomienky na jej predchádzajúci život.

Za pomoci priateľov, odborníkov na hypnotickú regresiu, ale aj úplne neznámych ľudí sa jej podarilo vypátrať, že rodina, o ktorej sa jej snívalo, skutočne existuje. Dokonca sa skontaktovala aj s niektorými zo šiestich ešte žijúcich detí Mary - medzitým ľudí v dôchodkovom veku.

Po predčasnej smrti Mary sa jej deti dostali do rôznych sirotincov a stratili tak vzájomný kontakt.

 

Jenny sa podarilo dať takmer celú rodinu znova dokopy. Súrodenci, ktorí sa nevideli od útleho detstva, sa znova stretli vďaka Jenninmu pátraniu.

Kniha je napísaná veľmi vecne, triezvo, dôkazy sú overované viacerými spôsobmi. V knihe sú v prílohe zaradené aj fotografie, nákresy a mapy.

Podla knihy bol natoceny i film Yesterday´s Children (2000)

Takto vyzerala autorka vo svojom minulom živote :

 

 
 
Štyri sviečky na adventnom venci
 
 
Pekný príbeh na vianočné chvíle.

 

Horeli štyri sviečky na adventnom venci,
tak ticho, že bolo počuť ako sviečky začali hovoriť.
Prvá sviečka vzdychla a povedala:

,,Volám sa Mier.
Moje svetlo síce svieti,
ale ľudia žiaden mier nedodržujú.“

Jej svetielko bolo čím ďalej tým menšie, až úplne zhaslo...

Svetlo druhej sviečky zakmitalo a sviečka povedala:
,,Volám sa Viera,
som ale zbytočná, ľudstvo nechce nič o Bohu vedieť,
nemá teda cenu, aby som svietila.“

Prievan zavial miestnosťou a druhá sviečka zhasla...
Ticho a smutne sa ku slovu prihlásila tretia sviečka:

,,Volám sa Láska.
Už nemám silu, aby som horela.
Ľudia ma odstavili na stranu.
Vidia len samých seba a žiadnych iných,
ktorých by mali mať radi.“

A zhaslo i toto svetlo...

V tom vošlo do miestnosti dieťa.
Pozrelo sa na sviečky a povedalo:
,,Vy musíte predsa svietiť a nie byť zhasnuté!“
A skoro začalo plakať...

V tom sa prihlásila k slovu i štvrtá sviečka:,
,,Neboj sa!
Pokiaľ svietim ja, môžeme i ostatné sviečky znovu zapáliť.
Volám sa Nádej!“


Zapálilo dieťa od tejto sviečky zápalku a
rozsvietilo znovu ostatné sviečky.

Plameň nádeje by nikdy nemal
v Tvojom živote zhasnúť......a každý z nás by mal mať plamene:

MIERU,

VIERY,

LÁSKY

a NÁDEJE

neustále udržiavať."

 

 

 
 
 
 
 
Konec lidské vůle
 

Rozprávkové podanie od M. Halseband

 


„Brr, to se tu sešla pěkná sebranka!“ řekl malý bytostný, celý šedivý a uchopil výtvor zformovaný z myšlenek jednoho člověka.

Byl to temný, těžkopádný a škaredý výtvor, malý pracovníček ho energicky posunul dál a čistotně si pak utřel ruce svým červeně pomalovaným kapesníkem.

„To je ohavnost, k čemu nás tito lidé nutí!“ bručel přitom nazlobeně. „Ale jen počkejte!“

Pozorně sledoval škaredý výtvor, který vplynul do spleti vláken, jež z jednání lidského ducha vyrůstala. Tak byla tato vlákna za dozoru bytostných soustřeďována a postupována dále. Vlákna prokluzovala sem a tam, zesilovala, když k nim přitékala stejnorodá síla a slábla, když příliv stejnorodosti ustával.

„Vůbec si nezasluhují, aby byli nazýváni lidmi, tak tupými a škaredými se stali,“ vadil se malý sám se sebou rozhořčeně. „Temno je kolem tohoto člověka. Musím se podívat, zda z něho vycházejí také tak špatné výtvory.“

Vyšplhal se na kámen, jehož vrcholek vyčníval ze spleti vláken a zvolal:

„Haló bratře, jak se ti slouží na přední vartě?“

Okamžitě se prodrala zmatkem forem zelená čepička a ozvala se odpověď:

„Je tu smutno. Ještě jednou jsme zformovali ty nejkrásnější útvary a poslali jsme mu je po posledních světlých vláknech. Ale on už není schopen ono čisté, jež poskytujeme, přijímat. Jeho rozum opanoval celé jeho myšlení, všechno znetvořuje a překroutí, až z toho vznikne cosi zkaženého. A kolik světlých vláken měl kdysi při své cestě na zem! Mohl vybudovat ty nejkrásnější stavby, kdyby si byl udržel toto světlé spojení. Jen se jednou podívej, co jsme nabízeli a jak s tím nakládal!“

Bytostný se zelenou čepičkou ukazoval na mírnou stráň. Tam stál přehnaně zdobený bílý dům, obklopený květinovými zahradami s umělými vodními nádržkami.

„Vidíš, co z toho udělal?“ zeptal se zelený bytostný.

„Vždyť jsem viděl, jak ta stavba vznikala. Žádná linie, jen samý hrbol, samá vypouklina, samý výstřelek. A ty zahrady – samá zmatenina jako jeho rozum. Nikde nic přirozeného,“ potřásl šedivý bytostný hlavou.

„Při tom to lidé shledávají skvostné a on se tím stal proslulým,“ řekl zelený.

„Ano, a já musím všechnu tu ohavnou ješitnost, která z něho proudí, dále zpracovávat. Vždyť té ješitnosti je víc než dost,“ dodal šedivý trpce. „Podívej, další zásilka! Vezmu si na to kleště, abych tu lepkavou mazlavou věc rychleji odbavil!“ Sáhl za sebe pro nářadí a kleštěmi vtahoval tento ohavný výtvor do přediva.


„Smutné služby musíme vykonávat, bratře,“ řekl mezitím, „a jak by se přece mohli mít lidé krásně na tom nádherném Božím světě. Zapomněli, nebo lehkomyslně od sebe odhodili vše, co jim ještě mohlo připomenout věčné zákony. Jejich hříchy je tisknou stále více k zemi a vzdalují je od Světla života.

My nešťastníci jsme museli klesat s nimi a byli tím stále více vzdalováni od svaté Síly, takže nás mohli lidé nutit ke zpracovávání tohoto hnusu, který vycházel z jejich pokřivených duší. Slyšíš zpívat bratry?“

Z dusivých výparů, ve kterých mizela temná klubka vláken, znělo mnoho slabých hlásků:

Lano splétáme
lidem k záchraně
avšak oni, lidé sami, musí dobré chtění –
v sobě pevné mít!
Splétáme k dobrému
tak jako ke zlému
zachránit se musí sami, jiná pomoc není –
nežli dobro chtít!


„Oni vězí v pláni závisti, která bují bez konce,“ řekl šedivý bytostný, „a zpívají si, aby jim ty strašlivé útvary nevzaly jejich poslední radost v těžké službě, již tam konají. Vždyť také den ze dne sem táhne stále víc těchto škaredých výtvorů. Ach, jak málo světlých vláken zůstalo, všechno utlačují ta temná.“

Tu radostně uchopil útlý světlý paprsek, který vycházel z člověka a vetkal jej pečlivě mezi světlá vlákna.

„Konečně zase jednou!“ prohodil a podíval se láskyplně ještě jednou na světlé formy.

„Jak je dobře, že se již brzy přiblíží vysvobození. Nevíš něco nového, bratře?“

Zelený bytostný přikývl: „Svaté Světlo zesiluje, srší z něj jiskry. Jistě jsi to také poznal podle neklidu svých údů. Všichni toužíme po čisté práci ve Světe.“

„Ano,“ řekl šedivý bytostný zamyšleně, „jeden bratr chtěl včera vědět, proč tolik zesílily útvary sklíčenosti a strachu. Takže lidé už také něco tuší. Dost dlouho nás týrali a nutili zpracovávat jejich špatnosti. Teď musí sníst, co si sami nadrobili. Jak málo radosti máme z naší malé práce! Kdybychom neměli naději, že budeme moci zase brzy řádně sloužit Bohu, bylo by to bezútěšné.“

„Pozor, přicházejí naši dva bratři!“ zvolal zelený. „Náš muž bude mít návštěvu.“

Bytostní se dívali do pokoje, ve kterém seděl architekt. Pokoj byl přeplněn útvary, které vznikaly z práce jeho mozku a byly přichystány vřadit se do proudu vláken. Udělaly tím místo pro světlejší formy, které vnikly dovnitř s nově příchozím. Dva malí bytostní se přiblížili současně k našim dvěma bratrům, pokývli jim a ihned začali tkát vlákna, jež se nezdála tak kormutlivá jako ta, která museli zpracovávat oba bratří. Cítění nově příchozího muže nebylo tak silně znetvořeno přízemním myšlením a tak oba malí bytostní, kteří byli stále s ním, spřádali plno světlých vláken.

„Ano, my to máme dobré,“ říkali, „neboť on se snaží. Ví také o Svatém Světle, které teď přinese rozuzlení a soud.“

Smutně pohlédl šedivý bytostný na lidského ducha, kterého měl na starosti.

„Pohleďte, on zpozoroval, že ten druhý je lepší, a proto ho nemůže ani cítit!“

„Světlo ho bolí,“ řekl zelený, „pošlu mu ještě lítost a zármutek, ale asi to nebude nic platné.“

„Fuj, jaká nenávist vychází z jeho temné duše!“ zvolal šedivý pobouřeně a nešetrně postrčil hrozné útvary dál do tkaniny.

„Nu ovšem, teď odcházejí také naši dva bratři. Návštěvník zřejmě poznal zlé smýšlení architektovo a je otřesen. Kdy skončí tato naše otročina?“

Tu se pojednou u malých bytostných objevil jasný paprsek. Ovanul je závan plný síly a pak udeřil blesk, pod jehož účinkem společně klesli v radostném úleku. Blaženě se po sobě podívali a zvolali:

„To byl úder meče soudu! Přišlo vysvobození! Jméno Páně budiž pochváleno!“

Kolem nich znělo zvonění a jásot a vzhůru stoupaly modlitby a díky. Oba maličcí stáli v tiché zbožnosti. Když se opět chopili své práce, užasli.

„Bratře!“ zvolal zelený přidušeným hlasem, „Svatý soud je zde vykonán!“

Několik málo světlých vláken, která ještě sklouzávala k lidskému duchu, viselo volně. Žádné světlo už jimi neproudilo. Tu vzal zelený svoje kleště a přerušil jimi i to poslední spojení. Temná vlna se vymrštila jako chapadla k duši ztraceného člověka, aby ji stáhla dolů do hlubiny, z níž už není možná záchrana. Oba maličcí přihlíželi bez dechu.

„Jsme volní!“ zvolal šedivý, „už nemusíme dále zpracovávat žádné ošklivé formy. Boží Světlo nás zavolalo k pravé službě, jak tomu bylo kdysi.“

„Cítím v sobě sílu,“ řekl zelený, natáhl se a vypjal svoje malé paže v touze po činnosti, „rád bych pracoval a pomáhal. Začneme hned s velkým úklidem.“

Radostně uchopil kleště, ale uprostřed pohybu zvolal udiveně: „Co je s tebou, bratře? Záříš jako stříbro!“

Šedivý radostně přikývl: „to je moje pravá barva. Všechno to šeredné, co jsme museli stále zpracovávat, mně zbarvilo šat a zeslabilo sílu. Paprsek soudu mne učinil zase jasným a silným jako jsem byl tentokrát, když jsme nastoupili službu. Však se podívej na sebe a pohlédni kolem.Všechno svítí ve Světle života.“

Opět zaznělo jásavé volání, všude se vynořovali malí bytostní, kteří svými kleštěmi trhali uschlá vlákna a shazovali je dolů. Jiní přicházeli s metličkami a smetávali nepotřebné odpadky a smetí do hlubiny. Za nimi následovali noví kamarádi, nesli jemné útvary a vlákna, která splétali a zpevňovali. Všechna vlákna směřovala vzhůru, kde to tajemně světélkovalo ze stříbrných mraků. A také naši dva malí přátelé se podíleli na tomto radostném díle.

„Potřebuji žebřík, mám-li dále vázat,“ řekl šedivý a postavil se na špičky.

V tom se celá matička Země otřásla silným trhnutím – a malí bytostní se kouleli jeden přes druhého jako hračky v padající krabici, všechno bylo taženo vzhůru, vstříc Světlu, které zářilo ve veškerenstvu.

„Vzhůru!“ hučely kolem hvízdající bouře v ohromujícím jásotu.

„Svatý soud Věčného Boha!“ modlily se zástupy bytostných.

Viděli, jak se temno zřítilo a strhlo s sebou ztracené lidské duchy. Ještě několikrát zakolísala osvobozená Země. Potom zaujala svoje místo v čistém Světle, místo, na kterém měla stát od pradávna neustále, kdyby ji falešné lidské chtění nebylo bývalo stahovalo níž a níže.

S údivem a zbožnou radostí dívali se oba maličcí do vítězného Světla, po kterém toužili a které jim bylo konečně zase přiblíženo svatou rukou Osvoboditele. Volně proudila Boží Síla nad očištěnou Zemí a zaplavovala nitra bytostných jásavou vděčností. Padli na kolena před všemohoucností Věčného.

K usměvavému nebi, na kterém plál nyní zářící svatý kříž spásy, osvětlovaný oběma slunci, stoupala modlitba očištěných lidských duchů. Doba míru království Božího na Zemi nastala.

 
Knowing - Štvrté proroctvo
 

Iba tí budú zachránení, ktorí budú počuť volanie...a nasledovať ho!

 
Ďalší z filmov, ktorý sa oplatí si pozrieť,
a ktorý mňa veľmi milo prekvapil, svojím obsahom a dejom.
 
***
V roku 1959 bola ako súčasť slávnostnej ceremónie na počesť otvorenia novej základnej školy uložená časová kapsula.
Tá obsahovala výkresy niektorých študentov a list papiera so zdanlivo náhodnými radmi čísel.

O päťdesiat rokov neskôr je kapsula opäť vykopaná a list s číslami sa dostane do rúk profesora Johna Koestlera, ktorému sa číselnú sériu podarí rozlúštiť. Odkaz presne opisuje všetky strašné udalosti a katastrofy, ku ktorým v uplynulých rokoch došlo. Obsahuje údaje, miesta a počty obetí. Ako sa Koestler prehrýza dokumentom, zisťuje, že ostávajú tri udalosti, tri katastrofy, ku ktorým ešte nedošlo. A ak tie údaje hovoria pravdu, posledné z nich zničia svet. John sa púšťa do zúfalého preteku s časom v snahe zabrániť predpovedaným udalostiam,
ale katastrofy si žiadajú obete,a tou poslednou môže byť aj on sám.
Je možná aspoň pre niekoho záchrana? Viac napovie film...
 

 

 
 
 
Petr Muk
 
Niekoľko piesní od tohto vynikajúceho speváka, ktorý opustil túto Zem dnes ráno - 24.5.2010
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Když ti svítí zelená
 
Ďalšia z vecičiek, ktorá ako keby bola napísaná pre túto tak prevratnú dobu, keď sa všetko blíži k Veľkej očiste Zeme! Takže Olympic a ich - Když ti svítí zelená.

 
Když ses jednou rozhod' musíš jet
zbytečný je dlouho rozmýšlet
Cesta zpět už je zbořená
Jeď když ti svítí zelená

Teď už je pozdě vystoupit
A říkat já chci mít svůj klid
Ta úvaha je bezcenná
teď, když ti svítí zelená

Jeď, jeď...

Jeď dokud svítí zelená
A snaž se hlídat svoje já
Ať vidí ti co kolem jdou
co nemaj' nikdy zelenou
 
Jeď, jeď...

Když ses jednou rozhod' musíš jet
Není čas dál se rozhlížet
Cesta zpět už je zbořená
Teď když ti svítí zelená

Jeď, jeď...
 
 
 
 
 
Andrej Sládkovič : Nehaňte ľud môj
 
Túto báseň by som rád uverejnil v predvečer 135. výročia od narodenia Pána ABDRUSHINA, ktorá je priam nadčasovou, ako keby bola dnes napísaná, presné pre tento čas.
 
 
Nehaňte ľud môj, že ľud je mladý,
klebetárski posmievači!
V mladom sa veku ide do vlády,
starému sila nestačí;
keď predkov nemal – a či ich nemal,
ktorí prežili čas zlatý? –
čo bys’ sa mu ty zato posmieval?
Na potomkov on bohatý.

Nehaňte ľud môj! že nemá dejov
slávy svojej minulej sklad;
on ešte peknou kvitne nádejou,
budúcnosť má jeho poklad:
Počuješ bájne hlasy povestí?
Hovoria tie, keď čas čuší,
zázračný z nich on svet má vyviesti,
budúci svet v nich on tuší.

Nehaňte ľud môj, slepí sudcovia!
že ľud môj je len ľud sprostý;
často sú múdri hlúpi ľudkovia
dľa súdu svetskej múdrosti:
Počuješ? Spieva slovenské pole,
spievanky zrodia Homérov;
len ľúbosť útlu spievajú hole,
no budú aj bohatierov. –

Nehaňte ľud môj, ústa nečisté!
že odhodok on je hlúpy;
múdrosťou jeho vykúpení ste
a ešte vás raz vykúpi!
Či nepočuješ slová rozumné,
čo deň po dni opakuje?
Večné v nich pravdy, hlboké,
ten ľud vedu si hotuje.

Nehaňte ľud môj! že je len malý,
že nevládne celým svetom.
Kde telo ducha k zemi nevalí,
tam duch lieta ľahším letom.
Na helénsky že ľud si spomnite –
duch si svet vlastný utvorí;
či v žaludi hôr zárod vidíte?
Nie! – no viďte dubísk hory!

Nehaňte ľud môj! že je chudobný,
že kraj biedny, smetisko má;
to je blud! má svet sebe podobný,
má hory, rieky, zlato má! –
A keď by nemal? – ale má hlavy,
má obchodu silný zárod. –
Alebo či sú čriedy a bravy
a koniarne komus’ národ?

Nehaňte ľud môj! že je ľud tichý,
že rád trpí, že je slabý; –
pravda, surovej on nemá pýchy,
nie je v zápasoch pochabý.
Vy to neviete, že duch národov
práve takú povahu má:
keď má vystúpiť s činnou slobodou,
najprv ticho myslí, dumá. –

Nehaňte ľud môj! že úcty nemá,
že ľud môj je potupený. –
Slávnejšie ešte svet tupí plemä,
nuž kto je tam zhanobený? –
Ach, zlé sú časy! na všetky strany
svet žertvuje Bohom zlatým. –
Ale nechaj mi národ bez hany;
národ patrí k veciam svätým!“
 
*
 
 
 
Pevné puto
 
 
Film, ktorý sa oplatí si pozrieť, a ktorý mňa veľmi milo prekvapil. Réžia: Peter Jackson

,,Došlo k vražde mladého dievčaťa...ale život po smrti pokračuje ďalej, kde nakoniec prichádza k pochopeniu, oslobodeniu a vzostupu ľudskej duše.

Film je obohatený o prekrásne obrazy, ktoré prežíva po smrti duša dievčaťa."
 
 
 
 
 
 
Upozornenie: Knihy sa nenachádzajú na týchto stránkach!
Preto budete presmerovaný na stránky, kde sa nachádzajú.
Za pochopenie ďakujem.
 

 

Želám vám krásne a duchaplné strávenie chvíľ, pri čítaní týchto kníh, ktoré sú tak krásne, plné citu a lásky.

Pekný duchovný zážitok vám z úprimného srdca želá Ján Anton Sloboda. 

 
 
 
 





 
TOPlist